Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 609

Dosavadní právní úprava

Dosavadní právní úprava promlčení byla obsažena jak v ObčZ, a to v § 100 až § 114, tak i v ObchZ , a to v § 387 až § 408. Právní úprava promlčení v obchodních závazkových vztazích přitom byla komplexní, tj. zásadně nebylo možné použít pro obchodní závazkové vztahy právní úpravu promlčení v ObčZ.

Právní úprava v NOZ

Dosavadní právní úprava promlčení stavěla na přístupu, že pokud se právo promlčí, soud jej k námitce dlužníka nepřizná. Tento aspekt je nicméně pouze dílčí, navíc se jím řešila pouze otázka, jak se má k promlčenému právu zachovat veřejná moc. Z hlediska soukromého práva je přitom podstatné, že dlužník není povinen plnit.

Z tohoto důvodu NOZ staví do čela právní úpravy promlčení dvě právní pravidla:

• za prvé, že pokud právo nebylo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit,

• za druhé, že pokud dlužník plnil po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat, aby mu plnění bylo vráceno.

Z hlediska soukromého práva tedy povinnost k plnění zanikne, oprávnění plnit zůstane.

Podstata promlčení

Podstata promlčení spočívá v tom, že poté, co marně uplyne lhůta, která je stanovena pro uplatnění práva (promlčecí lhůta), právo se tzv. oslabuje. To znamená, že právo sice nezaniká, ale dlužník již není povinen věřiteli dluh plnit. Pokud dlužník i po uplynutí promlčecí lhůty svůj dluh věřiteli splní, nejde na straně věřitele o bezdůvodné obohacení a dlužník se nemůže domáhat, aby mu věřitel plnění vrátil. Právo je po uplynutí promlčecí lhůty nevymahatelné u soudu v případě, kdy věřitel vznese námitku promlčení.

Účelem právní úpravy promlčení je především vést věřitele k tomu, aby v případě, že dlužník nesplní vůči věřiteli svůj závazek, uplatnili své právo včas, tedy v zákonem stanovené promlčecí lhůtě. Čím delší doba totiž uplyne od nesplnění dluhu, tím obtížněji se v případném sporu dokazuje skutečný stav věci. Vychází se tedy ze zásady, že každý je povinen náležitě pečovat o svá práva, a stanoví se určité časové omezení vynutitelnosti práv, aniž by ovšem věřitelé byli těchto práv zbaveni.

Namítnutí promlčení

Vznést námitku promlčení není povinností dlužníka a je pouze na něm, zda tak učiní. Pokud tak učiní, pak nemůže být věřiteli promlčené právo přiznáno. Uplatněním námitky promlčení totiž došlo k zániku tzv. nároku (tedy vynutitelnosti práva). Dlužník ale nemusí námitku promlčení v soudním řízení vůbec vznést (např. si ani není vědom toho, že jeho právo je promlčené) a v takovém případě soud věřiteli jeho nárok přizná a dlužník je povinen svůj závazek vůči věřiteli splnit, a to i přesto, že promlčecí lhůta k uplatnění práva již uplynula. K tomu je třeba zdůraznit skutečnost, že soudy nikdy nepoučují účastníky o otázkách hmotného práva, pouze o procesních právech a povinnostech účastníků. Soud tedy nesmí v řízení dlužníka upozornit na to, že jeho právo je promlčeno, k promlčení nepřihlíží z úřední povinnosti a ani je z úřední povinnosti nezkoumá.

Zánik nároku

Jak vyplývá z výše uvedeného, k tomu, aby promlčení mělo za následek zánik nároku, je třeba, aby nastaly tyto skutečnosti:

• musí marně uplynout promlčecí lhůta stanovená NOZ,

• dlužník musí u soudu uplatnit tzv. námitku promlčení.

I poté, co nárok v důsledku výše uvedeného postupu zanikne, právo existuje dále jako tzv. právo naturální. Dlužník tedy může i poté, co se právo promlčí, svůj závazek vůči věřiteli splnit, a to např. i poté, co soud vydal pravomocný rozsudek, kterým v důsledku námitky promlčení byla věřitelova žaloba zamítnuta. Dlužník v takovém případě plní po právu a nemůže se domáhat vrácení toho, co splnil z titulu bezdůvodného obohacení, neboť plnil to, co dlužil.

Práva, která se nepromlčují

Zásadně platí, že se promlčují všechna majetková práva s výjimkou případů stanovených zákonem. Jedním z majetkových práv, které se nepromlčuje, je právo vlastnické. Dále se nepromlčuje právo domáhat se rozdělení společné věci, právo na zřízení nezbytné cesty a právo na vykoupení reálného břemene. NOZ již naštěstí nepřebírá úpravu dosud obsaženou v § 105 ObčZ, která zakotvovala promlčení práva oprávněného dědice na vydání dědictví v tříleté lhůtě. Koncepce okamžiku nabytí dědictví je založena na právní události smrti zůstavitele. Oprávněný dědic se tak stává v tomto okamžiku ze zákona vlastníkem, bez ohledu na výsledek dědického řízení.

Jiná než majetková práva se promlčují pouze v případě, že to zákon stanoví.

Je možné uvést zejména:

• v případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest, soukromí nebo obdobného osobního práva se promlčují jen práva na odčinění újmy způsobené na těchto právech,

• nepromlčuje se právo na výživné, ale práva na jednotlivá opětující se plnění promlčení podléhají,

• pokud je splnění dluhu zajištěno zástavním právem, nepromlčí se zástavní právo dříve než pohledávka. Promlčení pohledávky nebrání zástavnímu věřiteli v uspokojení ze zástavy. Totéž platí pro zadržovací právo,

• zástavní právo se nepromlčí, dokud má zástavní věřitel movitou zástavu u sebe, popřípadě dokud ji pro něho opatruje třetí osoba. Totéž platí pro zadržovací právo.

Promlčecí lhůta

Je třeba upozornit na to, že občanský zákoník poměrně důsledně rozlišuje lhůty a doby. Dosavadní právní úprava užívala pojmy "lhůta“ a "doba“ poměrně libovolně. NOZ již striktně rozlišuje užívání těchto pojmů, přičemž lhůtu charakterizuje jako časový úsek stanovený k uplatnění práva u druhé strany, popř. u jiné osoby, anebo u soudu nebo jiného příslušného orgánu (tedy nově je již striktně používán pojem promlčecí lhůta). Naproti tomu dobou se rozumí časový úsek, jehož uplynutím zaniká právo nebo povinnost bez dalšího, aniž je potřeba pro vyvolání tohoto právního následku zvláště projevit vůli (např. výpovědní doba). Praktický důsledek má toto rozlišení v případě počítání času. Pokud totiž připadne poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující. Pro dobu to samé neplatí, tj. připadne-li poslední den doby na sobotu, neděli nebo svátek, zůstává tento den posledním dnem sjednané doby. Zákon ale ani v tomto případě nezůstal bezchybný a např. v § 1979 "míchá“ pojem lhůta i doba.

Délka promlčecí lhůty

Obecná promlčecí lhůta činí tři roky, což je subjektivní promlčecí lhůta. Nejpozději se však majetkové právo promlčí uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo (ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu). Desetiletá lhůta je tzv. lhůtou objektivní.

Lhůta subjektivní počíná běžet ode dne, kdy se oprávněný dozvěděl nebo měl a mohl dozvědět, ale z vlastní nedbalosti se nedozvěděl, o okolnostech podstatných pro uplatnění jeho práva. Možnost uplatnit právo v subjektivní lhůtě je však u majetkových práv omezena objektivní desetiletou lhůtou počítanou…