11.1 Ochrana spotřebitele

11.1 Ochrana spotřebitele

JUDr. Dita Komárková

Řada povinností je však obsažena rovněž ve veřejnoprávních předpisech, a to například v:

• zákoně č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele” a „ZOSP”),

• zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru”),

• zákoně č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů,

• zákoně č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů,

• zákoně č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, ve znění pozdějších předpisů,

• zákoně č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, ve znění pozdějších předpisů,

• zákoně č. 45/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů,

• zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů atd.

Veřejnoprávní ochrana bývá považována za primárně preventivní, zatímco soukromoprávní ochrana spotřebitele bývá považována za následnou.

Ochranou spotřebitele se zabývá i právo Evropských společenství, které prostřednictvím řady směrnic sjednocuje právní úpravu spotřebitelského práva členských států EU. Základním unijním předpisem jsou směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU o právech spotřebitelů a směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, které byly členské státy povinny implementovat. Česká republika svou povinnost splnila zapracováním podmínek do občanského zákoníku.

Definice spotřebitele

Pojem spotřebitele je vymezen v ustanovení § 419 NOZ, který jej definuje ve shodě s komunitárním právem. Spotřebitelem se rozumí každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Zde je zapotřebí zdůraznit, že spotřebitelem je pouze člověk, tedy fyzická osoba.

Definice spotřebitele je obsažena též v ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) ZOSP, který stanoví, že spotřebitelem je fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Jedná se tak o definici téměř shodnou s definicí obsaženou v občanském zákoníku.

Definice podnikatele

Protipólem spotřebitele je podnikatel. Za podnikatele je považována osoba, která samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku (§ 420 odst. 1 NOZ).

Pro účely ochrany spotřebitele se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele (§ 420 odst. 2 NOZ).

Za podnikatele se považuje rovněž osoba zapsaná v obchodním rejstříku, a dále podle vyvratitelné domněnky také osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona (§ 421 odst. 1 a 2 NOZ).

Ochrana spotřebitele při uzavírání spotřebitelských smluv

Jednou ze základních zásad soukromého práva je zásada smluvní volnosti. Při uzavírání smlouvy mezi dvěma subjekty by tak mělo záležet na tom, jaké smluvní podmínky si sjednají. Stojí-li však na jedné straně smluvního vztahu podnikatel a na druhé straně spotřebitel, poskytuje zákon spotřebiteli zvýšenou ochranu. Podnikatel se pohybuje v oblasti, kterou důvěrně zná, je považován za profesionála v daném oboru. Spotřebitel naopak zpravidla s danou oblastí nemá žádnou zkušenost, nedisponuje dostatečnými znalostmi a informacemi, pouze má zájem o podnikatelem nabízenou službu či výrobek. V takové situaci je snadné spotřebitelovy neznalosti zneužít.

Zatímco ve smluvním vztahu mezi dvěma podnikateli hájí každý z podnikatelů své zájmy a vyjednává si tak co nejlepší podmínky, ve smluvním vztahu mezi podnikatelem a spotřebitelem je spotřebiteli běžně předložena smlouva, kterou může buď podepsat v předložené podobě, nebo nepodepsat, v takovém případě však odejde s prázdnou. Jde o tzv. smlouvy adhezní, u kterých neprobíhá individuální vyjednávání o jejich obsahu. Spotřebitel a podnikatel zde nejsou rovnocennými partnery, podnikatel je ve výhodnějším postavení. Spotřebitel je tak označován za slabší smluvní stranu, které je potřeba poskytnout větší ochranu. Podnikatel je proto povinen dodržovat zákonná ustanovení na ochranu spotřebitele, od kterých se nesmí odchýlit ani se souhlasem spotřebitele.

Ochrana spotřebitele v trestním zákoníku

Kromě občanského zákoníku, jakožto soukromoprávního předpisu, můžeme nalézt ustanovení týkající se ochrany spotřebitele i v zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zejména v hlavě šesté zabývající se trestnými činy hospodářskými, konkrétně pak v ustanovení § 253 TZ, které uvádí, že kdo na cizím majetku způsobí škodu nikoli nepatrnou tím, že poškozuje spotřebitele zejména tím, že je šidí na jakosti, množství nebo hmotnosti zboží, nebo kdo uvede ve větším rozsahu na trh výrobky, práce nebo služby a zatají přitom jejich podstatné vady, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty, případně odnětím svobody v délce dvou až osm let, získá-li takovým činem značný prospěch. Podnikatel může být uznán vinným pouze za předpokladu, že bude prokázán jeho úmysl spotřebitele poškodit.

Spotřebitelské smlouvy obecně

Spotřebitelská smlouva není zvláštním smluvním typem. Spotřebitelskou smlouvou se podle ustanovení § 1810 NOZ rozumí každá smlouva, kterou se spotřebitelem uzavírá podnikatel. Na takové smlouvy a závazky z nich vzniklé se použijí ustanovení dílu 4 NOZ (§ 1810 až 1867 NOZ), přičemž tato úprava spotřebitelských smluv je na rozdíl od dřívější právní úpravy obsažena v části týkající se závazkového práva (dříve byla poněkud nelogicky a nesystematicky obsažena v obecných ustanoveních, konkrétně v ustanoveních § 51a).

Základem úpravy spotřebitelských smluv v občanském zákoníku je stanovení pravidel, která musí být ve vztahu podnikatel – spotřebitel dodržována, a uvedení důsledků při jejich nedodržení. V první řadě je tak podnikatel povinen splnit informační povinnost podle ustanovení § 1811 NOZ.

Informační povinnost

Informační povinnost podnikatele je jednou z významných výhod spotřebitele, která má přispět k určitému vyrovnání sil. Právní úprava klade podnikateli za povinnost činit vůči spotřebiteli jasná a srozumitelná sdělení, a to v jazyce, ve kterém se smlouva uzavírá.

Podnikatel je povinen poskytnout spotřebiteli před uzavřením smlouvy veškeré podstatné údaje související se sjednávaným závazkem. Konkrétní výčet těchto údajů je uveden v ustanovení § 1811 odst. 2 NOZ. Mezi těmito informacemi, které spotřebitel bezpodmínečně získat musí, jsou například informace o totožnosti podnikatele, vlastnostech zboží či služby, ceně, platebních a dodacích podmínkách, právech z vadného plnění apod.

Poskytovány jsou i údaje o funkčnosti digitálního obsahu, čímž se rozumí data, která jsou vyprodukována a dodána v digitální podobě, jako jsou například počítačové programy, aplikace, hry, hudba, videa či texty, bez ohledu na to, zda jsou získána stahováním, metodou streamingu, z hmotného nosiče či jiným způsobem. Je zřejmé, že občanský zákoník reagoval na technický vývoj patrný již v evropských předpisech.

Výjimku z informační povinnosti představují:

• běžné transakce za účelem vyřízení záležitostí každodenního života, má-li dojít ke vzájemnému plnění následujícímu bezprostředně po uzavření smlouvy,

• dodání digitálního obsahu za předpokladu, že byl dodán na hmotném nosiči (§ 1811 odst. 3 NOZ).

Pojem záležitostí každodenního života bude patrně často posuzován soudy, neboť lze očekávat, že se na něj podnikatelé budou odvolávat.

Tento výčet údajů spadajících do informační povinnosti je dále rozšířen u smluv uzavíraných distančním způsobem a smluv uzavíraných mimo prostory obvyklé k podnikání (§ 1820 NOZ).

Zákaz odchylek v neprospěch spotřebitele

Smluvní ujednání ve spotřebitelských smlouvách se nesmí odchýlit od ustanovení zákona stanovených na ochranu spotřebitele, a to v neprospěch spotřebitele (§ 1812 odst. 2 NOZ). K ujednáním, která porušují uvedené pravidlo, se nepřihlíží. Totéž platí i pro případ, kdy se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Pokud se spotřebitel vzdá zvláštního práva, byť i na základě vlastního jednostranného právního jednání (například prohlášením), nebude k tomu přihlédnuto. V daných případech bude soud z úřední povinnosti zkoumat, zda k ujednání či vzdání přihlédne, či nikoliv, přitom bude vycházet z vlastního posouzení konkrétního případu.

Výklad obsahu smlouvy

Ustanovení § 1812 NOZ obsahuje významné interpretační pravidlo, podle kterého lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.